19. 4. 2010
Spolu s mohutnou vlnou zájmu, kterou vzbudil film Avatar, začali být na 3D promítání zvědaví i ti, které dříve nijak zvlášť nelákalo. Některé z těchto natěšených fanoušků však může potkat v kině zklamání. Zjistí totiž, že nejsou schopni vnímat 3D obraz.
Spolu s mohutnou vlnou zájmu, kterou vzbudil film Avatar, začali být na 3D promítání zvědaví i ti, které dříve nijak zvlášť nelákalo. Některé z těchto natěšených fanoušků však může potkat v kině zklamání. Zjistí totiž, že nejsou schopni vnímat 3D obraz.
I naše oči musí být 3D
Zatímco většina lidí si myslí, že pro potěšení z 3D obrazu stačí vlastnit novou 3D televizi nebo se vypravit na správné promítání do kina, oční lékaři mluví i o něčem jiném. Také naše oči musí být „3D“, aby dokázaly plně vnímat trojrozměrný obraz. V případě Avatara toho musí být schopné po celou dobu vysílání, které není zrovna krátké – dvě hodiny a čtyřicet minut.
3D verze Avatara se skládá ze dvou obrazů promítaných na plátno a každý z těchto obrazů vnímáme jedním okem a do jednolité trojrozměrné podívané jsou pak obrázky spojovány až díky našemu mozku. Pro mozek je však velmi obtížné nebo rovnou nemožné spojit oba obrazy, pokud jeden z nich není okem vnímán zcela správně. Z toho vyplývá, že ne každý návštěvník kina nebo šťastný majitel 3D televize musí být nutně schopen užít si revoluční 3D podívanou.
Ne každý vnímá svět „stereo“
Podle lékařů existuje celá škála zrakových obtíží, které mohou působit jako překážka sledování trojrozměrného promítání. Problémy se sledováním 3D obrazu se mohou projevit i bolestmi hlavy nebo zkrátka promění sledování napínavého filmu ve velmi nepohodlný a nepříjemný zážitek. Podle odborníků až 56 % diváků ve věku mezi 18 a 38 lety má určitou poruchu schopnosti současně pozorovat oběma očima (tzv. binokulárního vidění), která jim může působit potíže při sledování 3D filmů. Navíc přibližně 5 % populace trpí tupozrakostí a/nebo šilháním, které sledování 3D zcela znemožňují.
Pro některé lidi s porušeným binokulárním viděním však existuje šance na zlepšení. Pomocí speciální terapie je totiž možné naučit prostorovému vnímání i některé z těch, pro něž bylo až dosud „stereovidění“ světa něčím neznámým. Na sledování 3D si po čase mohou zvyknout i lidé, kteří při trojrozměrných projekcích zpočátku pociťovali nevolnost nebo závrať.
(vek)
Zdroj:
www.medicalnewstoday.com
